Před dvanácti lety jsem tady psal, jak jsem jeden víkend prošel všechny aplikace na poznámky v App Store a vybral Quiver, protože jako jediný uměl pořádně hledat. Později jsem přešel na Bear a myslel si, že mám vyřešeno. Neměl. Poznámky jsem měl, ale paměť ne. Rozdíl je v tom, že poznámek se musím ptát já. Paměti se dnes ptají moji agenti.

Ale popořádku. Lenost je motor lidstva, to jsem psal už u vzniku Rajce.net. Když jsem v roce 2025 začal nechávat agenty spravovat servery, zálohy a půlku domácnosti, narazil jsem na jednu otravnou věc. Každý nový agent se ptal na to samé. Kde je proxy, jak se jmenuje NAS, proč nesmí sahat na produkci. A každý si pamatoval jen svoji konverzaci. Odpovídat podesáté na stejnou otázku je přesně ta rutinní práce, kterou nesnáším. Tak jsem jim postavil mozek.

Poznámky jsem měl, paměť ne #

Od Quiveru jsem přešel na Bear a od Bearu na Obsidian. Důvod byl jednoduchý. Obsidian drží poznámky v klasické adresářové struktuře jako obyčejné textové soubory v Markdownu. Přesně tak se to agenty nejlíp udržuje a hlavně se to dá verzovat v gitu. Mám rád historii :-) Žádná databáze, žádný export, žádný cloud, který mi je jednoho dne vymaže jako Dropbox. Jenže i ta nejlepší poznámka je k ničemu, když si nevzpomenu, že ji mám. Poznámky čte jen ten, kdo ví, co hledá. Paměť je něco, čeho se jde zeptat. A hlavně, může se jí zeptat i někdo jiný než já.

Proč mi to začalo vadit #

Agentů mám doma desítky. Jeden hlídá zálohy a každé ráno mi řekne, jestli proběhly. Jiný jednou týdně projde všechny stroje, zjistí, co se dá aktualizovat, a navrhne, co s tím. Další sám stahuje filmy a seriály do Plexu a posílá mi tipy, co se vyplatí vidět. Jeden sleduje zásilky, jeden umí s rodinou mluvit hlasem, jeden píše koncepty nabídek pro firmu a nejnovější mi pomáhá s tímhle blogem. Běží na pěti různých strojích a ještě donedávna každý z nich začínal s prázdnou hlavou.

Chvíli jsem to řešil tak, že jsem každému agentovi napsal dlouhý úvodní soubor s pravidly. Jenže pravidla se mění, stroje přibývají a soubor na jednom Macu nevidí agent na druhém. Potřeboval jsem jedno místo, kde je pravda, a jeden způsob, jak se na ni zeptat.

Jak to mám postavené #

Je to vlastně stejný princip jako u mého zálohování. Jeden zdroj pravdy, derivát, který jde kdykoli přestavět, a záloha.

• Zdroj pravdy je vault v Obsidianu. Říkám mu Mirek mind. Asi 190 not, každá věc jedna nota: jeden stroj, jedna služba, jeden projekt. Živá pravda se přepisuje, deník úkolů agentů se jen přidává a nikdy needituje. Každá nota má v hlavičce datum, typ a míru jistoty.
• Vault je v gitu, ne v cloudu. Na každém Macu je klon a každých pět minut se automaticky commitne a pushne, co se změnilo. Původně jsem ho měl v iCloudu, ale ten synchronizoval i složku .git a soubory mi potichu vystěhovával, takže git jednoho dne prohlásil, že žádný repozitář neexistuje. Cloud není záloha, ani pro poznámky.
• Nad vaultem je sémantická paměť. Jmenuje se mozek a je to mem0 s vektorovou databází na mém domácím serveru. Každá nota se do ní automaticky rozloží na jednotlivá fakta a agent se pak ptá lidskou větou: „Kde běží Mastodon a jak se zálohuje?“ Mozek je jen derivát, kdykoli ho můžu smazat a z vaultu přestavět.
• Do paměti teče i můj deník. Day One vedu dlouho, nejstarší zápisy sahají do roku 2005 a dnes je jich přes 7 000. Synchronizace má hlídače, protože mi dvakrát přes léto potichu umřela a nikdo to týden nehlásil. Teď to hlásí do Matrixu. To je open source obdoba Teams nebo Slacku, kterou mám hostovanou doma, píšu si v ní s agenty a můžu jim i zavolat hlasem.
• Paměť se zálohuje. Vault má kopie v gitu na každém Macu i na GitHubu a mozek jde z vaultu a deníku kdykoli přestavět. Přesto ho každou noc zálohuju resticem na NAS, přestavba totiž trvá hodiny a stojí tokeny. A protože ani mozek není záloha :-)

Pravidla, která se osvědčila #

Technika je ta jednodušší polovina. Ta těžší je přimět agenty, aby paměť používali a nerozbili ji. Pár pravidel, ke kterým jsem došel bolestivě:

• Nejdřív se zeptej paměti. Když si agent není jistý infrastrukturou, nástroji nebo minulými rozhodnutími, zeptá se mozku dřív, než začne hádat.
• Než něco postavíš, podívej se do katalogu. Mám seznam toho, co agenti už umí: zmenšit video, zálohovat, dostat se na stroj, poslat soubor. Bez katalogu mi každý agent vesele napsal vlastní skript na to samé.
• Zapisuj jen na vyžádání. Agent smí navrhovat a syntetizovat, ale do vaultu zapíše, jen když mu řeknu „ulož to“. Jinak by báze za týden byla skládka konverzací.
• Každý poznatek má zdroj a míru jistoty. A když se něco změní, aktualizuje se stávající nota, nezakládá se nová pod jiným názvem.
• Na produkci nic těžkého bez schválení. Tohle pravidlo vzniklo poté, co agent spustil na produkčním serveru uprostřed dne zálohu databáze a server to položil. Od té doby nejdřív dvě věty o příčině a návrhu, pak můj souhlas, pak akce.
• Každý projekt je od první minuty v gitu. Vzniklo poté, co mi agent celý den programoval přenosný router a večer jsem zjistil, že projekt nemá v gitu, jen 28 ručních kopií s příponou .pred-. Nadával jsem jako špaček.
• Ne každý agent má vidět všechno. Soukromé věci, firemní poznámky a infrastrukturu mám v paměti oddělené. Paměť je dostupná jen z domácí sítě, zápis chce klíč a samostatní agenti nedostávají celý mozek, jen výtah té části, kterou ke své práci potřebují.

Závěr #

V roce 2014 jsem hledal aplikaci, která umí hledat. V roce 2026 mám paměť, která odpovídá. Ta největší změna ale není v technologii. Je v tom, že se poznámky konečně používají. Dvanáct let jsem si je psal pro sebe a skoro nikdy nečetl. Teď je čte něco každý den a já si jich díky tomu vážím víc.

A jak si pamatujete vy? Ptají se vaše nástroje vás, nebo vy jich?

PS: Příště napíšu, jak tenhle článek vznikl a co všechno mi agenti doma dělají. Tentokrát slib dodržím, mám na to agenta.