K napsání tohoto článku mne vedla zajímavá debata s kamarádem o úpravě fotek, co už je za hranou a co ne. K počátku té debaty vedla moje fotka z jeskyně, kterou bezzrcadlovka zvládla bravurně, na rozdíl od mobilu, kterého algoritmy v nestandardních podmínkách nedovedou vylepšit již dokonalou realitu.

Začnu ale trochu zeširoka, jak to mám rád. Pro uvedení kontextu. Za dob studií na vysoké škole a následné civilní služby, jsem se setkal s programátorem ve Fortranu, který o sobě říkal, že je opravdový programátor a programátoři v C++ jsou jen pojídači koláčků. Trávili jsme hodně času debatami na toto téma. Co je opravdové a co ne.

Od doby, kdy jsem začal fotit se zabývám tím, co je fotografie a jak se tento pojem posouvá. Z principu věci i názvu se jedná o obraz vytvořený fotony = foto-grafie. Já začal fotografovat ještě na kinofilm a už přechod na digitál jsem bral jako velkou změnu smyslu fotografie. Ale tak, jak se vyvolává shluk fotonů na kinofilmu, vyvolává se následně raw soubor nějakým algoritmem.

Další skládačkou do tohoto příběhu jsou videa mého oblíbeného fotografa Honzy Zemánka, kde popisuje, jak upravuje fotky. Kromě jasu, kontrastu a dalších serepetiček také zvětší, či zmenší oči, přifoukne vlasy a tak dále. Tohle už mi přijde hodně za hranou. Respektive výsledek by neměl být nazýván fotografií, ale uměleckým dílem, nebo obrazem, který má s realitou více či méně společného.

Toskánsko
Z fotoworkshopu v Toskánsku

Už dříve, na fotoworkshopu v Toskánsku, jsem vedl dlouhé debaty s „čističi“. To jsou fotografové krajin, kteří dají foťák na stativ, mrknou se do krajiny, co jim tam vadí a jdou čistit, přesouvají větve, hrabou listí, … Mezi takové čističe počítám například Stanislava Pokorného (tehdy President Asociace profesionálních fotografů ČR). Je správné narušit fotografované prostředí v době focení, nebo později ve Photoshopu vyretušovat větev? Je správné z fotek vymazávat lidi, nebo měnit oblohu za víc fotogenickou?

Jeskyně u Lipovce
Hynek v jeskyni

Další osobností, která formuje můj názor na toto téma, je Miloslav Druckmüller, světoznámý matematik, který jako koníčka fotí květiny a sluneční koronu. Nevím, jak ve focení květin, ale ve focení sluneční korony je světová špička. Když jsem pana Pokorného zařadil mezi „čističe“, musím pana Druckmüllera zařadit do skupiny „napravovač“. Pamatuji si jeho letité názory, když digitální fotoaparáty ještě začínaly, že kinofilm má věrnější zachycení barev. Například nějaká modrá vysokohorská květina má tak unikátní barvu, že ji bylo možné zachytit jen na kinofilm. Jedná se o vlastnost oka, které je ve vlnové délce pro modrou barvu citlivé i na červenou. Vtip byl v tom, že kinofilm simuloval tuto nedokonalost, nebo spíše specifičnost lidského oka.

Závislost trichromatických činitelů pro vyrovnání jednotlivých spektrálních barev se stejným světelným výkonem na vlnové délce
Závislost trichromatických činitelů pro vyrovnání jednotlivých spektrálních barev se stejným světelným výkonem na vlnové délce, zdroj

Kam tím směřuju? Profesor Druckmüller se zaměřuje na matematicky správnou metodu, jak zobrazit fotografii vyfocenou digitálním fotákem tak, aby vypadala stejně, jak ji vidí člověk. Problém je v tom, že lidské oko finguje diametrálně jinak, než foťák. Oko je diferenciální komparátor, nedovede určit absolutní hodnotu jasu, ale dovede perfektně porovnat rozdílné jasy. Například při focení zatmění slunce je třeba zachytit obrovské spektrum jasů (1:1 000 000). S tím lidské oko nemá problém, ale fotoaparát to nezvládne. Proto musí vyfotit sadu snímků různých expozic, které pak matematicky korektně sesazuje. Tím vznikne obraz s obrovským rozsahem jasů, který ale nemůžete předhodit lidskému oku, protože takovou úroveň jasnu nezvládne zobrazit žádný monitor. Je třeba se uchýlit k úpravě fotek tak, aby vypadaly reálně.

Corona up to 5 solar radii
Fotografie sluneční korony s laskavým svolením profesora Druckmüllera, originál

A tím se vlastně dostávám k pointě mého psaní. Pokud se bavíme o fotografii, tedy věrnému zachycení reality, můžeme dělat takové úpravy, které fotku přibližují realitě. Vše ostatní je umění, tedy vzniká obraz.

A proč o tom vlastně tak dlouhosáhle píšu? Jedno téma jsem totiž vynechal. Reportážní fotografie. Žijeme v době falešných zpráv a není nic jednoduššího, než změnit fotografii. Přikreslit na ní tank, umazat nepohodlnou osobu. Dle mého názoru vzniknou (nebo by měly vzniknout) certifikované obrazové chipy, které do raw formátu uloží i náhled fotky a uloží se jejích hash a identifikace toho chipu. Každá upravená fotka bude mít v exifu uložený i tento originální náhled a identifikaci chipu. Nejen, že budeme věřit mediálnímu domu, že fotky nefalšuje, ale budeme mít i technickou pomůcku, které tuto důvěru jen posílí.

A jaký je váš názor na tuto problematiku? Jaká úprava fotky už je za hranou?